Aktuální parta byla velmi pestrá. Od nejmladšího Davida, který se podíval do Tater horolezecky poprvé, přes Áďu, z kteréžto se už pomalu stává ostřílená horolezkyně, Tomáše, který plane k horám láskou bezbřehou až po Dana s Martinou, kteří si prostě umějí užívat života. A podle toho to tak taky vypadalo. I přes nepřízeň počasí jsme si užili parádní výlet.

Baranie rohy (2 526m)

B.C. v Térycho chatě nabízí jako aklimatizační výstup obligátní Baranky. Ty nikdy nezklamou.

Po nočním příjezdu vlakem jsme vyšupkali v dešti a bouřce na chatu. Déšť byl vydatný a hromy děsivé a já se začínal těšit na 3 dny strávené pod dekou v chalupě. Těšil jsem se ale marně. Klasický problém spočívá v tom, že jakési vnitřní pnutí člověka prostě ležet nenechá. Nerozumím tomu, ale je to tak.

Takže hned jak jsme se trochu oklepali, už jsme se zase oblíkali a že jako prý někam půjdeme. No, došli jsme někam pod sedlo, tam se otočili a zdrhli před bouřkou zase pěkně zpátky do hospody, páč tam je fajn i když prší! Nebudeme si z nedokončeného výstupu dělat těžkou hlavu, zítra je taky den, dnes se bude filozofovat. A filozofovalo se! A řádně.

Druhý den vypadalo počasí stejně jako předchozí den – ráno jakž takž cajk, dopoledne už se to mělo začít honit a odpo hnus. Krásně jsme se vychystali, vylezli na zápraží a chčiják. Tak zase zpátky, ona to bude jen taková přeprška. Tohle jsme zkusili ještě tak dvakrát, než nám došlo, že buď budeme trdlit nebo lézt. Počasí je také aké je, ide sa hore! A tak sa išlo!

A hele, on nás ten nahoře jen zkoušel. Jak jsme vyšli, přestalo pršet, dokonce i mraky se rozestoupily. Cesta na Beraní rohy je známá a už tisíckrát popsaná, jasná a bezproblémová, nemá tedy smysl ji tu opět omílat do detailu. Ubíhalo nám to docela dobře, výškové metry přibývaly. Ve žlabu pod sedlem bylo ještě řádně sněhu, chvíli jsme šli středovým hřbetem po skále, v půlce jsme ale museli chtě nechtě do bílých sra…ek. Čakany do rukou a hrnem to hore. Od sedla nahoru už zase krásně po čisté skále a za 40 minut už fotíme scenérie z vršku.

Korosadowicz poprvé

Dole jsme byli v cuku letu, déšť stále nikde. Pořád se to tak nějak honilo, ale nezaprší a nezaprší. Bylo tak něco kolem čtvrté hodiny odpolední a co teď? Na nějaký velký podnik už to moc nebylo, tak se aspoň něco naučíme, když už je většina účastníků horoškoláků. Jali jsme se proto zakládat friendy a podobný nesmysly do hromady kamení před chatou. V půl pátý jako když do mě bodne vosa, houknu na Áďu, že skákneme ještě na Žlutou. Je sice trochu mokro, ale Korosadowicze sfouknem před večeří. V chatě posouvám domluvenou véču až na sedmičku, beru špagáty, sušenku a trochu vody a jde se.

První délka pohodová trojka, stoupáme jako po schodech. Mraky se začínají honit, není čas ztrácet čas. V zájmu rychlosti na štandu rychle přebírám matroš a peláším nahoru. Druhý štand vynechávám a frčím na třetí k otáčejícímu se nýtu. Sotva zaštanduju, tak už přestává být pochyb, že přijde další sprška. Áďa už dolézá v jemném deštíku, na hodinkách je něco po 17. hodině. Tak jak se honěj mraky na nebi, tak se honěj myšlenky v hlavě. Buď pomastíme nahoru, vynecháme štand v plotně a půjdem rovnou na pátý štand a z něj pak rovnou na hranu. Nebo budeme rozumní a slaníme dolů? Jak tak zvažuju pro a proti, stává se z klíčové plotny krásná mokrá střecha a ze žlabu pod ní bezchybný okap. Dlabem na to, jedeme dolů. Tady odtud je to na dvě slanění, za půl hodinky už jsme v suchu!

Chachá! Hovno. První slanění cajk, druhé jsme podělali jak začátečníci. Lano se žvejklo do spárky kousek pod štandem a nešlo stáhnout. Chachá! Vy jste ale blbcí. Ten nahoře se tlemí, až se za břicho popadá a posílá další a další vodu. Co teď? No co? Prusík a šplhačka zpátky nahoru na štand. Napodruhé už to bylo lepší, balíme a mizíme. Do hospody už přicházíme zmrzlí, promočení, ale už vychechtaní. Nic naplat, to jsou prostě hory a my jen malí blbcí.

Večer proběhla opět těžká filozofie, rekapitulace dne právě končícího a plány na den nadcházející. Karty byly rozdány následovně – já s Áďou jdeme sundat pytel ze Žlutky, Martina, Dan, David a Tomáš vyrazí přes Sedielko na Malý Ledový. Tak se taky stalo!

Korosadowicz podruhé

Druhý den se opět pouštíme do rozdělaného projektu. První délku tahá Áďa. Vyběhne to jako prd, druhou spojíme opět se třetí. A když jsme v tom, tak i čtvrtou s pátou, né? Když si dobře rozmyslíš jištění, aby netáhlo lano, tak se dá. A když není plotna mokrá… Jištění jsem si rozmyslel dobře, mokrou plotnu jsem už ale vyřešil dost blbě. Pravidlo zní – drž ve spodní části, nelez zbytečně nahoru. A to jsem neudělal, načež výsledkem byloť taneční dívadlo na nakloněné rovině.

Štand pod gilotinou (kdo lezl ví, kdo nelezl pozná, až tam bude) už probíhal podle zvyklostí, Áďa spárokoutem vyběhla jako prd, poslední krok v plotně ji ale lehce vehnal slzu do očka. Inu, bylo to lezení na vodě.

Poslední část – travez a komín na hranu už nedává prostor pro zmýlení. Dolézáme, fotíme, svačíme, kocháme se. Úbočím dolejzáme na vrchol a zahajujeme sestup. Volíme skalní variantu napravo (ve směru sestupu) od žlabu. Je to tak za II, ale jak je to celé podmáčené, tak je to vcelku zážitek. Za 20 minut jsme ale v bezpečí dole, kde se setkáváme s druhou skupinou, která stejně úspěšně zdolala Malý Ledový štít.

- r.