Den první – Zambana

Jeden z historických sektorů Trenta, dobře dostupný na konci silničky mezi jablkoni. Parádní parkoviště u malé přehrady. Přehrady bez vody. Lozit se začíná prakticky z auta, ideální místo pro rodiny s dětma.

Kolem osmé hodiny ranní se chystáme na první cestu - 5c na zahřátí. Když tu najednou dutá rána 2 metry vedle mě. Po prvotní leknutí, kdy si říkám, že tu bude pršet kamení stejně jako ve vedlejším sektoru La Vela, přichází překvapení. Vedle mě leží na zemi mrtvá krysa. Bez hlavy. He. Dobrý no, ještě jsme ani nešáhli na skálu a už tu máme varovný signál jak z dílny Bratrstva kočičí pracky.

No nic. Kamenem ani krysou do hlavy nechci, nasazuju tedy poslušně helmuta na škebli a pouštím se do lezení. Cesta za 5c krásná, řeči z průvodce, že je to tu olezený se zatím zdají býti liché. Áďa to vybouchá po preskách jako nic, tak valíme na veldejší 6áčko. Áňa s Tomem to rozpalují na 5a, pak to drtí po nás v 5c a my mezitím přidáváme 6a+ a před snídaní ještě jedno 6a. Slunko pomalu vystrkuje rožky a v horních partiích skály už se koná malá opalovačka.

V 10 malá rychlá snídaně – domácí Kovářovic pizza, čehůnský to import do Itálie. Dobrá, moc dobrá. Když píšu tyto řádky, paralelně ji u toho žvýkám. Kácovský Hubertus na zapití a řádný a poctivý česnek, který nás zjevně bude provázet ještě dlouho. No ale nic – není čas, ztrácet čas. Snídani máme za sebou a jde se zase lozit!

Po snídani začínáme trochu přidávat, cesta Immagine za 6b, dvakrát na to 6a a odpočinková Manila průvodcově za 5a, osobní dojem spíše 5b. Lezení ale pohodové, položené po pěkném pilíři, občas se to ale chce trochu zamyslet. Únava po noční jízdě nás ale dohání, tak přidáváme ještě dvě 6a a nakonec uzavíráme cestou La Carota s pravým variantem v horní části za 6b. Nutno podotknout, že tohle mi jako 6b nepřišlo, ale když to píšou…

Osazenstvo pomalu ulehá na stole (nebo pod ním) a dospává, zatímco já smolím tuten slohec. Čas se nám pomalu krátí, za hodinu a kousek bychom měli být v centru města pro Matese, což nám tak akorát dává prostor na jedno vínko na Piazza del Duomo, povinnou zmrzlinu u Groma a neméně povinnou kávičku. Nabíráme bratra a vyrážíme do údolí řeky Sarca.

Áďa po dolezu

Únavička

Tomáš leze

Áňa jistí

Áďa se chystá jistit

Tyrkysvá Áňa hore

Cestou domlouváme plán na další den. Já s Áďou půjdeme nejpíš do San Paola na nějakou viacdlžku, zbytek zvolí jeden ze sektorů poblíž města, aby byli v dochodové vzdálenosti.

V Arcu jsme poměrně brzy, ale můj návrh dvě cesty v Calvariu zůstává kupodivu bez odezvy. Zajdeme tedy jen na malou obhlídku obchůdků a foccaciu ke kostelu. Večer míříme do Naga, kde jsme kupodivu úplně sami. Večerní párty proběhla dle zvyklostí, za zmínku stojí snad jen Ádi nově vzniklá přezdívka – hÁďa.

Den druhý – Parete di San Paolo a Muro dell’Assino

Domluvenou odjezdovou osmou hodinu ranní jsme téměř stihli, drobné čtyřminutové zpoždění jsem slíbil ponechat bez povšimnutí. Větší polovinu osazenstva, jmenovitě Áňu, Tomáše a Matese jsme pak vyložili u kapličky pod Muro dell’Assino a já s hÁďou jsme zamířili na Parete di San Paolo. Cílem byla cesta Cengia Rossa, 7 délek za 5b / 5c. Cesta je to moc pěkná a doporučeníhodná pro zelenáče vícedélkového lezení. Logická linie, dobře odjištěná, nikde se nebloudí. Prostě genussklettern.

Topo Cengia Rossa

Cengia Rossa, 2SL

Nahoře

Matroše jak na Čápa

Kolem jedné hodiny odpolední jsme nahoře. Cesta končí na polici v červeném, z dálky dobře viditelném, pásu, kterým se pěšo přeběhne doprava k výlezu do lesa. Pak už jen lesní sestup vlevo ve směru k Arcu po dobře znatelné, místy fixy odjištěné cestě. V pizzerii La Lanterna si ještě dáme kávičku a domlouváme s ostatními co dál. Ti už jsou z také dole, takže oběd a válečná porada.

Volba padá kupodivu na Belveder. Lidí se v Arcu pohybuje překvapivě málo, tak by se tam snad dalo i něco vylézt. A světe div se – Belveder je opravdu relativně prázdný. Nastupujeme do 6a hned u vstupu, pak přidáváme ještě jedno a nakonec trapčím v olezlým 6b.

Večír v Nagu už bohužel sami nejsme, dva Čehůni s Caddynou tam neomaleně zabírají obě lavičky. Co na to říct.

Den třetí – Regina del Lago, ferrata a Cavedine

I třetí den se dělíme na dvě grupy – Tomáš s hÁďou jdou na ferratu Via dell’ Amicizia, o které určitě hÁďa ještě podá rapport v samostatném slohovém počinu. Mates, Áňa a moje drobnost jsme zvolili osvědčenou Reginu del Lago. Budíček v 7 se osvědčil a za tunelem tak jsou ještě volná místa k parkování.

Vstávat a lozit

Svoje snažení začínáme v sektoru B a zahříváme se v cestě Noël 2003 za 5c hned u vstupu a pokračujeme doprava hezky jednu cestu za druhou. Hned první cesta vpravo ale není v průvodci, s německým párem lezoucím ve stejném sledu za námi jsme se ale shodli na 6a. Pak Nikita 6b, L’Arrogante také 6b. Regina A i B se vyznačuje vcelku dobře lezitelnými, spíše nadhodnocenými cestami v položeném terénu. Sektor zavíráme cestou Flebo (6a+), balíme a přesouváme se do Céčka. Jak bylo v béčku příjemně volno, tak bylo v céčku nepříjemně narváno. Výsledkem byla jediná cesta – Ristorante da Gianni (6b+) a přesun do sektoru Dé. Maličký sektůrek, který nabízí nejlehčí cestu za 7a, byl opět příjemně liduprázdný. On sight to nebyl, ale nakonec z toho ufuněné 7a v podobě cesty Gonzalier přeci jen káplo.

Tomáš s Áňou testují Ohma

Tomáš s Áňou testují Ohma

Lodičky

Sestup

To by pro dnešek stačio, opouštíme pozice a valíme do Arca na dlabanec. Pizza pod kaštanem a už nám ferratisti hlásí, že jsou pomalu v Rivě. V autě domlouváme další postup. Je to vcelku jednoduché – nákup dobrot dom ve Sparu a pak přesun na sever, kde bychom měli ještě něco málo vylézt a poblíž Trenta přespat. Den se už povážlivě krátí, takže není čas, ztrácet čas. Lezecká volba padá sektor Cavedine. Průvodce hlásí kratičký přístup od auta a lezení od 6a výše, což nám dává naději, že ještě něco ten den urveme.

Skálu nacházíme, sice poměrně svérázně, ale rychle. Od silnice jsou slyšet hlasy a vápenec prosvítá skrze stromy, takže volíme cestu ne zrovna nejmenšího odporu, zato zcela jistě nejkratší – hopneme na zídku, proklestíme se šípkovím a hezky šturmo hore!

Masívek je to moc krásný, ale už od pohledu poměrně kompaktní. V průvodčíku píšou něco o koncentraci a meditaci, což začínám chápat u třetí presky v cestě Alta Tensione (6a+). Moc hezká cesta po lištách, která ale vážně vyžaduje koncentraci a žádné zběsilosti. Tu doprava, tu doleva… chce to se zastavit, rozhlédnout, zamyslet. Pak to jde krásně. Nohy luxusní, opravdu parádní a vyrovnané lezení. Ruce ale trpí – jednak toho už mají dost a za další cesta nenabízí žádné vyloženě odpočinkové pasáže. Po mně cestu, občas sprosté slovo utrousíc, přelézá hÁďa. Já se v mezičase zaměřuju na vedlejší Oibó (6b+). Tam už komentuju průběh slovníkem dlaždiče i já. Sektor jsme nakonec pod tlakem okolností překřtili na Sprostý sektor. Určitě to ale nebyla naše poslední návštěva.

Pohled z Reginy

Dvě cesty jsme usoudili jako plně postačující, dochází tak na lámání chleba – kde budeme spát? Plán byl takový, že sjedeme dolu k jezeru a tam to někde zapíchneme. Což o to, záměr to byl moc hezký, ale realizace se nějak ne a ne podařit. Míst k přespání se nám mnoho nelíbí a tak se povážlivě blížíme k samotnému Trentu. První vážný pokus o „ubytování“ tak skončil neslavně až v Cadine. Nějaký, zjevně zlý, pes nebyl už na dálku spokojen s naším nápadem. Stahujeme proto ohony a víceméně zdrháme. Pohled do mapy ale slibuje příjemný lesopark na druhé straně vsi pro kopcem Soprassaso. A realita je ještě lepší, úplně dokonalé místo v dubovém hájku s piknikovým posezením. Chachá, to jsme to zase jednou vyhráli.

Jedinou nevýhodu představuje teplota okolního světa. Nevím kolik bylo stupňů, ale vím, že to bylo opravdu málo. Klepeme tedy poctivě kosu a pijeme červené víno, které se nám však k pokojové teplotě přivést opravdu nedaří. Zmíněné podnebné podmínky nás hodně rychle vhání do spacáku a očekávajíc krušnou noc pouštíme tematické Dobytí severního pólu.

Den čtvrtý – medvědem to skončilo

Noční časový posun způsobil, že vstáváme relativně časně. Už v šest hodin zimního času poskakuju kolem housenek ve spacácích a prudím s tím, že bychom měli vstávat a jít ještě něco polézt. Průvodní protesty myslím ani netřeba reprodukovat, situace se však radikálně mění poté, co vstává hÁďa a jímá se za postupného zelenání svého ksichtíku předčítat cedulku nad našimi hlavami. Attenzione – Area di presenza dell’Orso! Bear area. Cedulka nabízí ještě poutavé poučení, co dělat, potkáte-li medvěda. Co ale dělat, když medvěd potká naivního českého somráka zabaleného ve spacáku, tam není. V tu ránu je Mates připraven k odletu, o ostatních nemluvě. Vzniklá situace tomu dává, že už v 7 hodin nového času stojíme pod skálou a ukrajujeme první vertikální metry posledního dne.

Forti di Civezzano

Sektor Forti di Civezzano po prvotním zakufření nacházíme snadno. Doporučil bych snad jen nedávat do navigace souřadnice, ale raději vyhledat Maso Cantanghel. Míst k parkování požehnaně, od silnice tě pak čeká docela ostrý sešup dolů. Sektor je to obrovský a nádherný. Pás kompaktní skály nabízí více než 100 cest v obtížnostech od 6a do 8b, k tomu návdavkem dvě 5b. Tomáš si jedno z nich (Be social) vybírá a s přehledem natahuje. Já volím vedlejší Ricordi Svariopinti za 6a a skučíc zimou stoupám hore. Překrásná cesta, nebýt té kosy, tak opravdu příjemné lezení. Prsty ale brzy přivykají podmínkám, tak přidávám ještě Jumar (také 6a) a Bonobo Way (6a+). Jumara přelézá i hÁďa s Tomem, Áňa si mrzne v 5béčku.

Bear area!

Rostoucí nátlak na ústup do auta mě vhání do posledního počinu podzimních prázdnin. Vybírám si cestu Unknown pleasure (6b). První metry pohodička, pak kupodivu sympatický převísek. Za půlkou mě znervózní o něco delší odlez, nenechávám se ale odradit a šlapu si to přes stupně nahoru. Plotna nad břichem už je o poznání výživnější a do místní stupnice mi na 6b nepasuje, ale nereptám a přisuzuju to vlastní změkčilosti. Mrkám nahoru a je to ještě kus cesty, v bouldru pod topem si nakonec sedám. Znechucen vlastní neschopností dolézám k topu přesně na půlku lana. Cesta nakonec výživná a dlouhá. Až v autě, po podrobnějším zkoumání průvodce zjišťuju, že onen dlouhý odlez byl odlez do vedlejší cesty Egosistema (6c), která Uknown pleasure, po jejím ukončení, nadlézá. Asi se tomu stalo dílem napadaným listím na polici, dílem vlastní nepozorností. Ono zjištění v autě těsně před Mnichovem však alespoň částečně rehabilituje moje sebevědomí.

Áňa v 6a

Tomáš s Áďou po 6a

Conclusion

Co dodat závěrem? Pořád sedím v autě, Tomáš řídí a já dopisuju řádky, které jsem začal datlit před pár dny, ostřelován mrtvými bezhlavými krysami, v Trentu. Domů se samozřejmě těším převelice, teskno z úniku oblasti v mé duši hluboko zakořeněné mi však svírá hrdlo. Oněch pár dnů strávených ve skalách, v historických uličkách, s vínem a skvělou kávičkou mě nabíjí na další týdny a týdny. A nebýt další návštěvy naplánované na prodloužený víkend 17. listopadu, byl bych asi ještě patetičtější.

Tož tedy suma sumárum – za mě dobrý! Cest požehnaně, i nějaké ty hodnotnější přelezy se povedly. A s oddílem zpátky zase na Velikonce. Času na trénink máme přes zimu na překližce dosti, tak snad to vlaštovčí 7a nezvostane osamoceno. Kór když nám v Kralupech postavili novou, luxusní a parádní stěnu. Zářné zítřky nás čekají!

Howg!

- r.