Žlutá stěna a Středohrot

To bylo koncem června, ještě než se do Tatier nahrnuly zástupy lidí jedoucí na letnu dovolenku. Nicméně zástupy tam byly i tak.

Složení naší výpravy sestávalo se z mé maličkosti a Michala coby parťáka, kterýžto toužil po své první tatranské lezecké zkušenosti. Michal vloni něco pochodil (hřeben Ledových štítů, Gerlach normálkou), takže jsem jeho tužby považoval za vcelku logické a přirozené a jako vhodný cíl se jevila obligátní Korosadowiczova cesta na Žlutku.

Druhou část našeho společenstva tvořil Mizu s Verčou. Verča je nová tvář oddílu (a také Jirkova přítelka) a kam jinam ji při jejím tatranském poprvé vytáhnout než na Teryho chatu, žé? Ti měli v plánu velký kulový, ale k tomu se vrátím později. Nebo možná radši ne.

Cesta

Z Kralup jsme vyráželi kolem jedenácté večerní. Cesta plynula mimo mé vnímání, protože já to v autě zalomil hned za Prahou, takže k tomu nemám co říct. V Žilině jsem byl hrubým způsobem vlámán za volant a zalomit se to jal Michal. Do té doby to podle hodinek vypadalo na hladký průběh. Tož tedy, řídit umím, cestu znám poslepu, takže to asi i spící odřídím bez problému.

Jedem. Jen mě trochu z klimbu vyrušila nějaká zákazová značka s dlooouhatánským popisem před železničním nadjezdem, kde se silnice na východ rozděluje a buď se vine kolem Malé Fatry severním variantom (přes Terchovou) nebo jižním variantom směrem na Martin. Ale co, text jsem přečíst nestihl (upřímně – napsat na značku 5 řádků textu, to bych i svěží musel zastavit, vystoupit a přelouskat co se tam vlastně píše), takže bůh ví, co to je za borovičku a nás se to týkat nemůže. Přece nezavřou strečenský průsmyk, ne??

Jedeme dál a já předstírám, že značka nebyla nebo že se mi jen zdála. Na super křižovatce, kde je semaforů víc než v celých Kralupech dohromady (každý jistě ví, o které mluvím) zákaz s výňatkem z nějaké povídky opět, tentokrát si všímám i šipky vlevo (naším směrem samozřejmě). Přečetl jsem první řádek a musím říct, že mně to trochu rozhodilo škrpál. Skoro to vypadalo, jako že je opravdu průsmyk pod Strečněm zatvorený. Blbost.

Jedeme dál. Za křižovatkou už není moc co řešit – furt rovně až do Popradu. Leč.. první zákaz, druhý zákaz, třetí zákaz a pod každým nějaké číslo – 2 km, 1 km, … a bum. Zákaz bez čísla. Tak jsem poslušně zastavil a přečetl si odstavec pojednávající o tom, že 24. – 25. 6. je průjezd podél Váhu na Martin zavřený. Hahaha. No, není moc co řešit a čas ztrácet čas taky není (to nikdy). Takže otočka a rychle zpátky do Žiliny, nabrat směr serverní skrzevá Terchovu.

Do Smokovce jsme tak dorazili poměrně pozdě a ještě déle nám zabralo čůrání, snídání a přebalování (batohů). Kolem půl šesté ale vyrážíme hore směrem na Hrebienok, kam dorážíme obvyklým pohodovým tempem za 30 minut - 2 minuty před šestou hodinou ranní. Leckdo se v tom „pohodovém“ tempu trochu zapotil, ale to bych přičítal spíše rozespalosti. Rychlá pauza, další čůrání a tradá na Zamku. U potoků jsme co nevidět, první zkratka k vodopádu, druhá zkratka za vodopádem a ve třičtvrtě na 7 prudíme na Zamce, že chceme snídat.

Snídaně proběhla podle zvyklostí. Kapustnica a čaj, Michal pivo. Ale - není čas, ztrácet čas, takže šup šup a mažeme hore! Nějak kolem deváté máme za sebou Velký hang, kde se naše cesty rozdělují. Jiří se projevil jako správný parťák a ani moc neprotestoval, když jsme mu nabídli, že si naházíme věci na celý den do jednoho batohu a ten druhý mu naložíme na břuch, aby nám ho vynesl na chatu. Přeci ho s sebou nebudeme vláčet nahoru na Žlutou, že? To ať se raději Mizu procvičí!

Žlutá stěna - Korosadowicz (V)

Žlutá stěna – ideální místo na lezení, navíc s perfektním předkrmem z dílny pana Korosadowicze. Už jsem to párkrát lezl, ale co bych pro Michala neudělal. Veď napokon, cesta je to pekna, tak co.

Soukáme se do sedáků, nějaké presky, sadu čoků a friendů. Co si pamatuju, v cestě je pár nýtů, takže sice na pohodu, bez vlastního ale radši ne. Milan Kriššák nejsem, solo mě neláká, takže poslušně věším hliník na smyci přes rameno.

Lezu. Prvá dľžka bez problémov. Plytké vhlbenie za III, jeden krok za IV. Co mě ale zarazilo, byl nejt nějakých 10m nad nástupem. Alzheimer, říkám si. U mě nic neobvyklého. Lezu dál a další nýt? Mrmlám něco o starých pořádcích, ale lezu dál. Štand… řetěz? Vážně? Mírné zklamání, ale na druhou stranu tomu rozumím. Cesta na zácvik, co bych chtěl. Jen mě štve, že vláčím ty ozdoby přes rameno.

Za chvíli dolézá Michal, chrochtá si. Bodejť ne. Přeházíme matroš a lano a valíme dál.

Ze štandu je vidět pár dalších nýtů, takže jdu a cvakám presa. Výšvih už bez zajištění (což  mě zase skoro překvapuje, vzhledem k tomu, že dole byly nýty na místech úplně pohodových; navíc tohle místo je orientačně lehce nejasné, ale co), druhý štand nad odštíplým placákem už bez řetězu. Vyšívám stanoviště do dvou nýtů, abych Michalovi ukázal další možnost, jak že se to jako dělá.

Ten je u mě v cuku-letu, stále si chrochtá. Veď, bodejť ne! Přeházíme matroš a lano a mrk vpřed. Spárokout s mírným převisem – „Tohle že je za V?“, reklamuje Michal. Šak nie, tohle je za IV+, V je ten traverz hned vlevo hore nad tím! Ale odspodu to vždy zkresluje, není čas, ztrácet čas a raději utíkám od diskuze. Michal poctivě jistí a já se pouštím do spárky. Opět si ale říkám, jak že to s tím jištěním tady soudruzi mysleli. Dole v trojkovém terénu nýty, tady v jednom z těch těžších míst v rámci cesty nic? Nerozumím, ale nevadí. Žádný maso to není, tak chvíli vymejšlím, kam frknu přítelíčka, pravá noha do boku a jede se dál.

V půlce kouta odbočuje naše cesta traverzem vlevo. Nemám rád traverzy, je to sice jen za V, ale co si pamatuju, jištění jedna slučka v půlce (je vidět už z dálky) a netančilo se mi tu před léty úplně nejlíp. Zakládám tedy frienda hned na začátku traverzu. Chyba! Udělám 3 kroky vlevo a za šutrem nýt. No nic, cvakám, ale pro frienda se už nevrací. Hop, hop, slučka jako za mlada. „To to ale sviští v traverzu“, pochvaluju si. Další krok už ale nějak moc nejde. Chyba jako bych byl v horoškole. Mezi firendem, nýtem a smyčkou se lano tak blbě láme, že ve spojení s váhou už vytaženého to představuje celkem zajímavý problém. Ale nevracím se, jen brblám a stydím se (teď když to píšu tak se stydím ještě víc). Leč v traverzu na plotně bez významné opory ve stupech (nebo aspoň chytech) se mi na tomhle vodítku pohybuje fakt blbě. Trochu si zanadávám a nabírám 4 metry lana do ruky a mažu na štand. Nepíšu to tady z pohnutek exhibicionistických – zrovna dvakrát se mi nehodí, že každý, kdo si tento výpotek přečte, bude vědět, že jsem trubka. Píšu to tu spíše pro to, abyste, až se ve stejných místech ocitnete vy, nepropadli před traverzem trudomyslnosti a na frienda se z vysoka vy….ali! Je tam přece nejt, né?

Štanduju, Michal valí. Převísek přeletí jako prd a stojí v plotně. Už si nechrochtá. Asi taky nemá rád traverzy. Něco žvatlá a tváří se kysele. Nahoru ke smyčce. Zpátky na poličku. Doleva… a zpátky na poličku. To je ale situácia! Začíná mě to bavit. Držkuje, že tam nejsou chyty. Nedá mi to a rejpu do živýho: „Ruce nepotřebuješ, je to položený.“ Ještě pár dalších pokusů tam a zpátky, nějaký to poreptáníčko, ale nakonec plotýnku přeletěl jako z hospody do hospody a už se kření na štandu do foťáku.

Přeházíme lano a pokračujeme. Poslední část už je jen o výšvihu kolem uvolněného Damoklova balvanu ve stylu velké dlaždice přímo nad stanovištěm, pak pár kroků v traverzu, proti předchozímu na pohodu, nulla problema! Pak hore komínem asi za III a štand už na hraně stěny v trávě. Michal dolézá bez problému, balíme, fotíme, něco pojíme, po ramenou se plácáme a tak dále, a tak dále.

Frčíme hore úbočím, povětšinou po schodech vyšlapaných v trávě, v závěru malý výšvih a jsme pod vrcholem. Raději rychle pokračuju dál směrem ke Štrbině za Žlutou stěnou, aby náhodou Michal nepojal touhu odbočit těch pár metrů na vršek. Mám v hlavě lepší cíl a nahoře je stejně prdlajs.

Středohrot (2440m)

Nejvyšší kopec v hřebenu mezi Malou a Velkou studenou dolinou. Už párkrát jsem plánoval, že naň mrknem, ale vždycky do toho něco vlezlo. Tu počasí, tu borovička… no, prostě dosud nic, tak proč ne teď, když už jsme tu. Ještě není ani poledne, času hafec.

Mrkám na hřebínek k Dubkeho lávce. Všichni strašej a musím říct, že nevypadá easy. Al e je to turistický kopec, tak to nemůže být žádná vražda. Házím lano dokola přes rameno a vážu Michala na krátko. Z tý šedesátky toho mám ale na sobě kotel, no co se dá dělat. Jdeme hřebínkem souběžně, tu a tam nějaký obhoz, pak pěkný výšvih a… nahoře nýt. Paráda, pár metrů ještě po hřebínku alá Roháče a jsme na lávce. Žlutý kůň krásný, navíc dobře zajištěný.

Dubke mě překvapil. Je to vlastně široký chodník, takže svištíme hore jak namydlení blesci. Kousek pod Sedlem za Prostredným odbočuje kuloárik doleva nahoru. Při obhlídce z Pfinnky vypadal přísně, odsud pohoda. Jen si nejsem jist, jestli vážně tudy. Ale jdeme, kdyžtak se vrátíme. Za chvíli vidím nýt, takže jdeme dobře - asi gajdi na přijištění když je tu ještě firn.  Ve žlabu sice občas nějaká ta suť trochu zazlobí, ale to není v Tatrách nic neobvyklého. Jdeme ale raději po skále vpravo, tam je skála pevnější. Nakonec výšvih a jsme mezi Malým hrotem a Středo-hrotem.

Haha, zábava asi teprve začne. Koukám na Středohrot jako vrána. To snad ne. Kudy jako? Někde jsem četl: „dolu na straně Velké studené“. To vidím, to je asi bez většího problému, ale sestupovat se mi fakt nechce, tudy naše cesta nepovede!

Tak se tak směju, trochu expresivně, trochu jako blázen… takový divadýlko pro Michala. Ten je ještě pod výšvihem, takže netuší. Posílá nahoru dotazy, co že se to jako se mnou děje, jestli je mi dobře a tak. Však uvidíš!

A o chvilu neskor zírá taky jako ta vrána. Ale taky se mu obcházet spodem nechce. Jsme zajedno, kopu do vrtule a jdu doleva. Prolejzačka kolem balvanů a stojím na straně Malé studené a okukuju cestu. Někde jsem četl, že tam je. Přede mnou je tak 30 metrů vysoký komín, tudy né. Vlevo od něj pilířek, plotna. Vypadá dobře, jen v závěru takový blbý oblez vpravo na konec komína. To se mi nepáči. Ale kde se vzal, tu se vzal… borhák na pilířku. A za ním v plotně druhý. Je jasno, tudy se to asi chodí, tak to jdeme taky. Nakonec tam byl ještě jeden a na konci komína další. Cha, pohoda!

Hrc frc a jsme nahoře! Krása, sebevědomí zase šplouchá až z uší! Nějaký fotky, drsný řeči, rychlá sváča a… není čas ztrácet čas a má obliba vrcholových okamžiků už mě předchází, takže málokoho asi překvapí, že ještě než Michal dosvačí, já už jsem v sestupu. Komín z posledního borháku slaňujeme – aspoň na něco se to dlouhý lano hodí. Kuloár dolu na Dubkeho sbíháme v čase více než solidním, lávka, hřebínek, sešvih a za chvíli jsme ve Štrbině za Žlutou stěnou.

Tady začíná trochu zábava. Sestup se dá buď nějak slanit přímo žlabem, nebo po takovém pilířku vpravo ve směru sestupu nad žlabem. Michal hlasuje pro žlab, já pro technicky komplikovanější, ale bezpečnější variantu po skále vpravo. Hlasování bylo však jen takové komunistické, nehodlám o tom moc diskutovat – jde se po skále! Chvilku nám to zabralo, ale žádná rocket-science to není. Rýpu do Michala, že Tomáš to seběhl i bez lana a jeho že přeci jistím. Navíc – Tomáš! Tyhle kecy ho celkem pochopitelně prudí, takže jen držkuje a reptá, že ve žlabu by mu bylo líp, ale leze krásně.

Pak už měl den klasický průběh. Chata, pár vřelých slov s osazenstvem, koupačka v plesu, pivo, polivka, pivo, pivo, guláš, pivo, borovička, pivo, borovička, pivo, borovička, borovička, borovička….. ráno. Co? Ráno? Už? Hm… tak jo.

Ještě jsme se v průběhu večera stihli seznámit se spolunocležníky. Sympatický chlapík s dcerkou ze Zlína. Holčina z nás byla chudák trochu vyjevená, chlapíka jsme nerozhodili. Ona je asi začátečník, on zřejmě horský vlk. Škoda jen, že jsme si nevyměnili kontakty.

Pričene sedlo

Co nedovedu pochopit je, že Mizu s Verčou strávili celý den okolo chaty a vyvrcholili pouze na Pfinově kopě. Ale co, aspoň že jim bylo dobře. Nicméně druhý den se Michal s tímto přístupem nehodlal smířit, a že teda jako někam půjdeme. Všichni.

Nutno podoktnut, že moje motivace byla nulová, já mám splněno a tahat Verču do něčeho, co by mě tady ještě lákalo, nechci. Ale Michal byl neoblomný, za což mu náleží pochvala a tak se vydáváme všici v plné polní přes Priečne sedlo na Zbojandu. Polifka, pifko a drc dolů. Domů, do Kralup, do lékárny.

Conclusion

Za mě pěkná akce. Všechno klaplo, jak mělo. Rychlá a úderná párty, žádný kecy okolo. Přijeli jsme, vylezli jsme, dobře se poměli! Verča za nás taky prošla křestem bez ztráty květinky.

A co dál? Dál jsme byli s Jirkou na Gerlachu Gipsyho cestou. Ale o tom až zase příště.

- Radek