Vyrážíme

To byl takovej drsnej tejden. V práci od pondělí do čtvrtka skoro nonstop. Finišovali jsme jeden projekt, takže nějakých 13 hodin denně. Ve čtvrtek už teda skoro pohodička – start v 7, finiš už v 17 hodin. A hotovo. Komplet. I v mojí kedlubně hotovo - úplně vygumováno. Ale fofrem domů, naházet nějaký drobnosti do báglu a na nádro. Nějak kolem osmý nám to jelo z Kralup a ještě že Jirka zajistil odvoz k vlaku – těch ušetřených 15 minut bylo zásadních. Do auta jsem naskakoval po jedný noze, protože druhou jsem už nestihl obout.

Jen jsem trochu nechápal velikosti báglů. V den odjezdu už bylo téměř jasné, že nás z Tater nikdo nepřiveze, takže jsme ještě narychlo měnili plány a vymysleli jsme, že to zjednodušíme – pojedeme vlakem do Popradu, přejedem električkou do Polianky, skočíme na transport ke Slezanu (domluven na 7:00), naběheneme pod kopec, Gipsyho ferratou si to namíříme do kuloáru, vylezeme do sedla, po hřebeni se vyšperháme na vršek a šup dolů zpátky na Slezan do sauny! Pivo, pivo, pivo, spánek, ráno obhlídka počasí, které neslibovalo nic dobrého, takže pravděpodobně hned v sobotu vlakem zase domů. S ohledem na osekaný rozvrh Jirkovi troubím: „Nic si neber, jen úplně úplný základ!“ „Jasně jasně, nic neberu!“ Pak ale čučim na Jirku s báglem jak na přechod Rily a Pirinu dohromady. Já v ruce malou poloprázdnou dvacítku. Kdo tady udělal chybu? Začínám pochybovat, jestli mi náhodou něco nechybí. Ale co, říkám si… bude to choďák, 3 friendy, nějaká smyce, sedák a helma musí stačit. A Jirka bude aspoň pod báglem funět a nebude mě honit jako nadmutou kozu.

Tak teda jedeme vlakem do Práglu, na hlaváku ještě povinný nefiltr a polívka v Huse, nakýblovat se do vlaku, zaujmout co nejlepší možnou polohu na sedačce a je to. Všechno dobrý, pokud si matně vzpomínám, tak i vcelku inteligentní lidi vedle nás seděli. My s Jirkou naproti sobě hned u uličky, abychom si i hnáty mohli pořádně natáhnout. Po finálním lahváči z repertoáru přepravní společnosti upadám do polospánku. Průběžně registruju, že spolucestující už nespolucestují, takže paráda - na celou sedačku se natahuju a upadám do kómatu. Když tu – kde se vzala, tu se vzala taková typická normální rodinka s máti v pestrobarevný sukni, čtyřma dcerkama a s fotrem, který vydal za dva. A že prej jestli si to s nima nepřehodíme. Že oni jsou chudáci po vlaku tak roztroušení. „Po kopě ani sedít nemožeme“, naříká velký tatík. Pche, nic takovýho. Já se odtud nehnu. Já spim a hotovo. Tatíkovi se to moc nelíbilo, ale usadil 4 dcerky na volný křesla vedle nás a zůstal stát na chodbě celou cestu. Pecka. Takže nejenže už nemám celou sedačku pro sebe, ale ještě navíc se nedostanu ani na záchod.

Budíček

Ráno jde ale všechno jako na drátkách. Z vlaku rovnou do električky – žádná velká čekačka, za 10 minut se už suneme tatranskou tramvají nahoru. Za chvíli už vystupujeme v Poliance a jdeme nahoru na parkál čekat na transport.

Cesta hore je tak na hoďku a půl a moje teorie zněla jasně – radši budu hodinu čekat na lavičče a dospávat, než se tady plahočit po bůhví kolikátý nahoru pěšky. Takže ulehám na namrzlou lavicu a pospávám. Netrvalo ale dlouho a začali se slejzat gájdi a soukat se do jednoho téčka. „Vezem ještě někoho?“, ptá se jeden. Ostatní negují s tím, že mají klienty už nahoře a já pojímám podezření, že mají v autě volná místa. A do našeho transportu ještě dobrá třičtvrtěhodinka a není přece čas, ztrácet čas! To si radši dám nahoře kafíčko. A tak jsme se nasomrovali k nim a jelo se.

Trošku jsme cestou probrali plány – chlapíci do jednoho normálnou na Gerlach, jak jinak. My to vezmeme okolo a plácneme si až nahoře. Domluveno, tak pac a pusu, vystupovat a v půl sedmý už popíjíme kávičku na Slezanu. To mám vždycky radost, když to takhle lítá! Jiří se trochu vzpouzí, že po kafi prý nespí. „Co? Vždyť je ráno, večer budeš po tom laufu spát jako medvěd!“ Ustupuje a dává si dávku.

S výhledem noci v této útulně Jirka vybaluje nepotřebné a zanechává uzlíček slečně na recepci. Začínám se obávat, že přecijen budu hnán jak nadmutá koza. Jirka má natrénováno, je to sporťák bláznivá!

Gipsyho ferrata

Díky nesnesitelné lehkosti našich batožin nám to ale opravdu valí, takže netrvá dlouho a jsme za Dĺhým plesem a scházíme na dno doliny, abychom za chvíli zase stoupali suťovým žlábkem směrem na Litvorový štít. Na konci žlabu ale ostře doleva a pod Zadním Gerlachem, za nakloněnou plotýnkou, která představuje první zlomový okamžik, je začátek zajištěného úseku nahoru do kuloáru. Před plotnou dáme ještě půl hodinky restík, sváču a šup do sedáku, uvázat na špagát a jde se. Plotna pohoda. Vypadá sice trochu odpudivě, ale dá se krásně obejít horem. Jištění v komíně luxus, takže lano nakonec spíš překáží.

Přenádherné počasí se ale pomalu začíná kazit a od severu se na nás valí nějaké bílé cosi. Za chvíli je vidět tak na 30 metrů, což není žádná trága, ale daří se nám netrefit finální žlab padajícího ze sedla a držíce se náznaků cesty nalézáme moc zleva. Vpravo od nás se pořád víc a víc zařezává díra, ale nám se jde dobře. Pár výšvihů tam sice je, ale dá sa. Chvíli. Naši exkurzi levé části žebra končíme u plotny, která opravdu nevypadá, že se tudy normálně chodí. Takže otočka a zpátky. Chvílema nakukuju ze žebra dolu do žlabu, jestli si to nezkrátit, ale pokaždé usoudím, že to radši obejdeme.

Za čtvrt hodiny už jsme zase dole pod firnovým jazykem a tentokrát ho bereme, zprvu zdánlivě trochu nelogicky, zprava. Po pár metrech se nelogický směr mění na úplně logický, krásný a pohodový výstup až nahoru do sedla. Když jsem vloni na tenhle žlábek koukal z protějšího kopce, měl jsem z toho trochu obavy, ale ty se ukázaly jako naprosto liché. Mnohem lepší cesta nahoru, než normálka. Krom toho jednoho levopravého záseku orientačně jednoduché, zábavné, atraktivní. V sedle zbývá už jen odpovědět na poslední otázku: „Jak na hřebeni?“

Závěr Martinovy cesty z Tetmajerova sedla

Sedíme v sedle, svačíme a nesměle mrkáme nahoru k vrcholu. Musím říct, že z tohoto místa to nevypadá úplně jednoduše. Zvedá se to poměrně strmě. No, bude to aspoň trochu zábava. Odmotám trochu lana z ramene, aby se dalo líp jistit, beru 3 friendy, 2 smyce a jdu. Jiří stále svačí, ale není čas ztrácet čas. Držkuje, zahazuje řízek do báglu a začíná jistit. První výšvih a volám dolů: „Ser na to, počkej, až se lano natáhne a pojď. Tohle nemá smysl jistit.“ Hřeben úžasný, směr jasný a logický, možnosti na průběžné jištění bohaté. Chrochtám si a skoro běžím nahoru. Jen si vyčítám těch 15m lana mezi mnou a Jirkou. Jestli to takhle půjde dál, tak příště na krátko!

Zhruba v půlce hřebenu je jeden výšvih, kam dvojku frienda vrážím s povděkem, nahoře čekám na Jirku, dobírám a v mezičase fotím jeho postup po hřebínku. Krása, mraky mizí, výhledy za odměnu. Hlt vody a pálíme dál. Za pár minut se hřeben pokládá a v zádu už na mě v lehké mlhovině vykuje kříž na vršku. Pár posledních oblezů, jedna malá plotýnka, výšvih a jsme tu. Chachá, krásný čas máme, říkám si. Ještě není ani poledne!

Vršek

Moji radost z rychlého postupu zpraží náš známý vodca, se kterým jsme si dole slíbili plácanec u križa: „No to vám to trvalo! My to chodíme o půl hodiny rychleji!“ Vymlouvám se na špatný směr pod žlabem, načež mě znovu vysměje: „Nojo, to se chodí zprava, vlevo je to špatný.“ „To už vim teď taky, ty chytráku“, říkám si v duchu a usrkávám Jesenku. Pak povinné vrcholové fotky, slíbený plác a abychom se už začali zvedat k odchodu. Ještě malý pokec s dvojicí, která přišla s druhým z vůdců. Paní v odstínu bílé až mírně zelené kouká dolů do Batizáku a snaží se všechny kolem sebe přesvědčit, že to nejde dolu slézt. Že asi všichni společně umřeme na vrcholu. Snažím se ji uklidnit, ale tvrdošíjně mi vysvětluje, že dolu je to vždycky horší a že tohle je to nejhorší, co na světě existuje. Nutno podotknout, že její průvodce byl poněkud kyselý a moc se nesnažil ji nějak uchlácholit.

Hybaj dole!

První se na cestu dolů vrhá skupinka se sympatickým průvodcem, jako druhá se na sestup vydává skupina s kyselým průvodcem a bílo-zelenou paní. První skupinka mizí pod vrcholovými řetězy poměrně rychle, druhá grupa tam tráví na můj vkus času víc než dost. Paní  si sestup vážně neužívá a bojuje o každý výškový metr.

Necháme je kus poodejít a začínáme se také pakovat. Vrháme se dolů a za chvíli, chtě nechtě dýcháme na záda vyděšené paní. Obcházet je se nám moc nechce, terén to úplně neumožňuje a nechceme je zbytečně dekompenzovat. Paní ale konstatuje, že jsme teda jako rychlíci, načež ji Jiří sejme pro sebe typickou odpovědí: „Však já taky nesestupuju, já padám!“ To paní asi dorazilo. Necháme je ještě v klidu přelézt traverz nad firnem, a když se žlab trochu rozšíří, kopeme do vrtule a předbíháme. Pak už to sviští jako po másle, pár serpentýnek, dole próba pěkně zajištěná.  

Šupajdy do sauny, pívo a do hajan!

Co vám budu povídat… když už bydlet na Slezanu, tak sauna je snad povinností! Co taky lepšího po celém dnu na nohou? Cestou od Batizovského plesa jsme předběhli všechny kámoše a do chalupy dorazili v poměrně slušném čase. Takže ubytovačka, dvě rychlý píva, protože žízeň byla veliká a tradá saunit! 3x 15 minut v horku udělá člověku opravdu dobře! Po sauně ještě nějaké ty tekutinky a po deváté uleháme do pelechu. Cpu si do uší pecky a pouštím Toulky. Pamatuju si jen úvodní znělku a upadám do bezvědomí. Ráno je tu během okamžiku, ale Jiří reptá, že nemohl zabrat a usnul až před půlnocí. Že by to ranní kafo??

Mrk z okna rozhodl – jedeme domů! Žhavíme telefony a lovíme volná místa ve vlaku. ČéDéčkem se nám moc nechce – ceny národních dopravců nepatří mezi nejnižší. Somrujeme místenky u soukromníků, ale všechno vypadá plně. Dva fleky ale nakonec vykouzlíme, ale odjezd je za přísných  93 minut! Z Popradu… a my ještě dlíme v trenclích v posteli. Takže fofrem! Balíme, vracíme klíče a v dešti letíme dolů. Šance, že to stihneme je prakticky nulová. Ukazatel předstírá, že dolů je to asi hodina a půl k električce, k tomu 20 minut jízdy… zbytečný kvalt, říkám si. Ale je to výzva! Když to dáme v poklusu a trefíme tramvaj, tak tam procento naděje je! V Poliance jsme za půl hodiny, slušný! Kór Jirka s báglem… moje poklona! Leč TEŽka pojede až za 20 minut. Zkoušíme tedy stopovat, ale všichni na nás dlabou.

Po 20 minutách nasedáme do elektriky a hypnotizujeme aktuální polohu našeho vysněného vlaku. Píšou 5 minut zpoždění, což by podle jízdního řádu naší rikši znamenalo, že máme minutu na přestup. To se dá! Během jízdy se ještě zpoždění protáhne na luxusních 5 minut! Chachá! Vystupujeme v Popradu a letíme na nástupisko. Ale kde nic, tu nic! Jen v dáli zadní světla vlaku…. Minuta! Jedna blbá minuta!

Dál už asi není o čem. Dali jsme chvíli leháro, počkali na další spoj, dali si oběd v Žilině na přestupu a nějak k večeru byli doma. Cestou jsme v mírné přiopilosti ještě vymysleli, že v neděli vyrazíme něco vylézt do Ostrova, když už máme ten den k dobru, ale to už je zase jiný příběh.

Dobrou noc, děti!

- r.