Podzimní Arco 2k16

27. 10. 2016 ve dvě hodiny ráno započal náš výjezd do Italského Arca, které leží u jezera Lago di Garda a je proslaveno obzvláště mezi lezci díky spoustě vápencových skalních stěn s krásným výhledem a kvalitním jištěním. Cestu jsme absolvovali ve velkém transporteru, kde zadní sedačky obsadil Isladáda se svými arabskými notýsky a průpovídkami a společnost mu dělala moje maličkost. Sedačky před námi patřily nejmladší části našeho družstva a to věčně tiché Róze a hlasitému AK 47. Nejpřednější a také nejdůležitější sedadla obsadil náš energický náčelník Radek společně s hlavním fotografem a borcem největšího kalibru Mizurem.

První zážitek, na který si vzpomínám (a asi na něj ani dlouho nezapomenu) bylo Dádovo popisování polohy legendárního „Stromu“. Což probíhalo asi tak, že se mi snažil vysvětlit, který strom z nedalekého lesa je právě již zmíněný „Strom“. Nejdřív to upřesnil: „Ten zelenej.“, potom přišlo: „No ten velkej.“ a nakonec: „Ten uprostřed!“. Takže si asi umíte představit,  který strom že to byl.

A pak už jsme drtili jednu cestu za druhou. Obecně to ráno začínalo kolem 7 hodin v bundě, mikině a dlouhých kalhotách, v poledne už jsme byli jen v tričkách a kraťasech a na večer jsme opět sahali po teplých vrstvách.

Večery jsme trávili kolem našeho Téčka s Paulanerem a červeným vínem. Když už jsem u toho červeného vína... Myslím, že to byl třetí večer a Radek si k nám nakráčel s krásnými svítivě zelenými Edelrid kalhotami, všichni jsme mu je pochválili (vážně jsou dost pěkný) a on usedl na lavičku s lahví červeného vína. Netrvalo to ani půl hodiny a krásné zelené kalhoty byly červeným vínem krásně vyšperkované.

Druhý den naše družtvo doplnil také hrdý člen B týmu Tomáš. Ten den jsme odpoledne lezli na takových obřích balvanech a jestli jsem předtím psala, že v Belvederu nebyly chyty, tak tady to bylo ještě horší. Tady se ruce vlastně používaly jen na vyrovnání rovnováhy, jinak se postupovalo hezky po malých krůčkách. Měla jsem možnost si asi 3 cesty tady vytáhnout a dlouho jsem si nic tolik nevyčítala. Ale opět - když jsem ty cesty dolezla měla jsem z toho fakt dobrý pocit a byla jsem hrdá, že jsem to hladký sklo přelezla. Vzpomínám si i na jednu fotku, která ten dobrý pocit na konci krásně zachycuje.

To je pocit!

Pětky v Belvedéru

Zevling

Po celodenním lezení jsme navečer sedli do auta a vyrazili jsme do města na večeři. Už cestou tam jsme si mohli užívat krásně osvětleného města (ano, už se svítilo, protože byla tma. Ano, lezli jsme až do tmy a ano, jinak to nešlo). Ale co byl vážně nezapomenutelný zážitek, bylo procházení nočními uličkami Arca, kde se to jen hemží lezeckými obchůdky a restauracemi s výbornými italskými pochoutkami.

Jídlo bylo každý den odměnou za to, co jsme za den zvládli. Vstávali jsme díky našemu pobíhajícímu budíčku Radkovi okolo 6 hodiny ráno a kolem 7 hodiny už jsme čmuchali pod stěnami a hledali nějaké hezké cesty, které bychom si mohli vylézt. Nejčastěji to byla obtížnost 5a až do 6b, ale občas se nějaká ta 4 nebo 7 objevila. Ovšem se vzrůstající únavou přímo úměrně klesaly i obtížnostní stupně a počty cest, které jsme byli schopni vylézt (teď mluvím spíše o B týmu, A tým, ve kterém byl vlastně jen Radek lezl stejným tempem dál) a tak jsme občas trošku lenošili a užívali jsme si sluníčka, které na nás v Česku určitě nečekalo.

A protože jsme sluníčka chtěli využít co nejvíce, vydupali jsme si koupání v Gardě, v ledové Gardě. Bylo nádherné počasí, svítilo sluníčko a já, Dáda, Mizu a Anežka jsme vyrazili k vodě (ostatní zvolili raději posezení v místní restauraci), kde nehorázně foukalo a pocitová teplota se dost snížila. Na pláži byla spousta lidí, kteří se věnovali windsurfingu a nebo fotili jezero a okolní hory. Jen my jsme se chystali koupat. Nakonec do vody za obdivu přítomných diváků vlezl jen Dáda s Mizurem, my s Anežkou jsme si užívaly pláže a umytých nohou.

Na večer jsme se opět vrátili do Belvederu a vylezli jsme si pár krásných jednoduchých cest, které všichni tak milujeme! Na topech jsme využili možnosti vyfotit si Gardu při stmívání z takového pohledu, který se naskytne jen lezcům.

Poslední den jsme ráno vyjeli se slzami v očích z Arca a vyrazili jsme do vzdálenější oblasti, kde na nás čekala cesta Ausschwitz za 6a, na kterou se většina výpravy jen podívala a zjistila, že už letos lízt nebudou. Nakonec jí s velkým úsilím vytáhl Radek a na druhém dolezl Dáda. (Tak příšerný 6a jsem vážně ještě nelezl!! pozn. R.) Pak už jen Áňa snědla jablko, naskládali jsme se do auta a jelo se směr Kralupy. A pokaždé, když někomu došlo, že se vzdalujeme od Arca, bylo na světě o jednoho trudomyslného člověka více.

Za celý tým Adéla (Áďa)

Áňa a jablko

Že bychom byli unavení??