První zážitek, na který si vzpomínám (a asi na něj ani dlouho nezapomenu) bylo Dádovo popisování polohy legendárního „Stromu“. Což probíhalo asi tak, že se mi snažil vysvětlit, který strom z nedalekého lesa je právě již zmíněný „Strom“. Nejdřív to upřesnil: „Ten zelenej.“, potom přišlo: „No ten velkej.“ a nakonec: „Ten uprostřed!“. Takže si asi umíte představit,  který strom že to byl.

A pak už jsme drtili jednu cestu za druhou. Obecně to ráno začínalo kolem 7 hodin v bundě, mikině a dlouhých kalhotách, v poledne už jsme byli jen v tričkách a kraťasech a na večer jsme opět sahali po teplých vrstvách.

Večery jsme trávili kolem našeho Téčka s Paulanerem a červeným vínem. Když už jsem u toho červeného vína... Myslím, že to byl třetí večer a Radek si k nám nakráčel s krásnými svítivě zelenými Edelrid kalhotami, všichni jsme mu je pochválili (vážně jsou dost pěkný) a on usedl na lavičku s lahví červeného vína. Netrvalo to ani půl hodiny a krásné zelené kalhoty byly červeným vínem krásně vyšperkované.

Druhý den naše družtvo doplnil také hrdý člen B týmu Tomáš. Ten den jsme odpoledne lezli na takových obřích balvanech a jestli jsem předtím psala, že v Belvederu nebyly chyty, tak tady to bylo ještě horší. Tady se ruce vlastně používaly jen na vyrovnání rovnováhy, jinak se postupovalo hezky po malých krůčkách. Měla jsem možnost si asi 3 cesty tady vytáhnout a dlouho jsem si nic tolik nevyčítala. Ale opět - když jsem ty cesty dolezla měla jsem z toho fakt dobrý pocit a byla jsem hrdá, že jsem to hladký sklo přelezla. Vzpomínám si i na jednu fotku, která ten dobrý pocit na konci krásně zachycuje.

To je pocit!

Pětky v Belvedéru

Zevling

Po celodenním lezení jsme navečer sedli do auta a vyrazili jsme do města na večeři. Už cestou tam jsme si mohli užívat krásně osvětleného města (ano, už se svítilo, protože byla tma. Ano, lezli jsme až do tmy a ano, jinak to nešlo). Ale co byl vážně nezapomenutelný zážitek, bylo procházení nočními uličkami Arca, kde se to jen hemží lezeckými obchůdky a restauracemi s výbornými italskými pochoutkami.

Jídlo bylo každý den odměnou za to, co jsme za den zvládli. Vstávali jsme díky našemu pobíhajícímu budíčku Radkovi okolo 6 hodiny ráno a kolem 7 hodiny už jsme čmuchali pod stěnami a hledali nějaké hezké cesty, které bychom si mohli vylézt. Nejčastěji to byla obtížnost 5a až do 6b, ale občas se nějaká ta 4 nebo 7 objevila. Ovšem se vzrůstající únavou přímo úměrně klesaly i obtížnostní stupně a počty cest, které jsme byli schopni vylézt (teď mluvím spíše o B týmu, A tým, ve kterém byl vlastně jen Radek lezl stejným tempem dál) a tak jsme občas trošku lenošili a užívali jsme si sluníčka, které na nás v Česku určitě nečekalo.

A protože jsme sluníčka chtěli využít co nejvíce, vydupali jsme si koupání v Gardě, v ledové Gardě. Bylo nádherné počasí, svítilo sluníčko a já, Dáda, Mizu a Anežka jsme vyrazili k vodě (ostatní zvolili raději posezení v místní restauraci), kde nehorázně foukalo a pocitová teplota se dost snížila. Na pláži byla spousta lidí, kteří se věnovali windsurfingu a nebo fotili jezero a okolní hory. Jen my jsme se chystali koupat. Nakonec do vody za obdivu přítomných diváků vlezl jen Dáda s Mizurem, my s Anežkou jsme si užívaly pláže a umytých nohou.

Na večer jsme se opět vrátili do Belvederu a vylezli jsme si pár krásných jednoduchých cest, které všichni tak milujeme! Na topech jsme využili možnosti vyfotit si Gardu při stmívání z takového pohledu, který se naskytne jen lezcům.

Poslední den jsme ráno vyjeli se slzami v očích z Arca a vyrazili jsme do vzdálenější oblasti, kde na nás čekala cesta Ausschwitz za 6a, na kterou se většina výpravy jen podívala a zjistila, že už letos lízt nebudou. Nakonec jí s velkým úsilím vytáhl Radek a na druhém dolezl Dáda. (Tak příšerný 6a jsem vážně ještě nelezl!! pozn. R.) Pak už jen Áňa snědla jablko, naskládali jsme se do auta a jelo se směr Kralupy. A pokaždé, když někomu došlo, že se vzdalujeme od Arca, bylo na světě o jednoho trudomyslného člověka více.

Za celý tým Adéla (Áďa)

Áňa a jablko

Že bychom byli unavení??