K lázním Sedmihorky jsme dorazili okolo 10h, a abychom se tolik nebáli, tak jsme zašli na jedno do místního občerstvení. Podle map byl Skaut asi 20 min. daleko a tak si Radek dal Alexe do krosny, Michal pobalil věci, dopil moje pivo, já jsem nahodila sluneční brýle a šli jsme.

Protože navigaci a mapy svěřili chlapi do mojí péče, málem jsme Skauta přešli, ale naštěstí byl tak pohledný, že nás doslova přitáhl a tak jsme dlouho nebloudili a začali jsme s obcházením skály a hledáním vhodných cest.

Zastavili jsme se pod “Jižní spárou” za IV, kterou ve filmu Jak dostat tatínka do polepšovny lezl malý Vašík. Cesta se mi líbila, ale že by se mi chtělo tahat 30 metrovou cestu celou po vlastním? Tak to zase prrr.

No ale padla otázka “Kdo bude tahat?”: Radek musel zůstat dole s Alexem, takže já nebo Michal. A protože je Michal gentleman, tahala jsem já.

Tak začaly přípravy, smyce, presky, karabiny, helma, sedák, lezečky, Radkův kořen na upevnění smyc ve spárách a hlavně do hlavy nacpat kudy cesta vede a že to zvládnu.

Zavazuju osmičku, partnercheck. Michal jistí, tak já lezu. Doleva koutem do jeskyňky, nohy do takových olezených drolících se ďolíčků, rozpomínám si na písek - ruce plný písku a nikdy nevíš, co se ulomí. U jeskyně jsou první hodiny, sundavám smyci, první jištění mám. To by mě mohlo uklidnit, kdyby přede mnou nebyl traverz a další jistící bod až na pravé straně tak 4 m ode mě. Traverz mě naučil, že musím věřit rukám, protože na nohy tady nic nebylo, ruce to udržely, nohy ustály a tak jsem s radostí mohla založit další jištění v hodinách. Kousek to šlo úplně bez problému, jen mě pořád znervózňovaly ty drolící se stupy, tak jsem vymýšlela jiné možnosti a vždycky jsem nakonec skončila u těch (podle vzhledu) ověřených. Zajímavé místo bylo tak 3 metry šikmo nad druhým jištěním. Ocitla jsem se na oblém místě skály, chyty tak vysoko, že jsem na ně nemohla dosáhnout a jištění? Z obou stran víc jak metr ode mě, takže jsem sice měla na výběr, ale ani jedna varianta se mi nezdála být reálná po několika neúspěšných pokusech, při kterých jsem se radši vrátila zase hezky zpátky na poměrně stabilní místo. Nakonec jsem zvážila svoje možnosti, jedna byla, že tady uschnu na tom pálícím sluníčku a druhá byla, že to zkusím. Nevím, co mělo teoreticky větší procentuální úspěšnost, ale vím, že jsem neuschla a nakonec to přelezla a i jsem se hezky zajistila v hodinách po pravé straně. Následoval opět krásný lehoučký úsek a zastavila jsem se až pod závěrečným komínem. Tady se může lézt po pravé straně po poměrně přívětivě vypadajících chytech a nebo přímo nahoru spárou.

Pod závěrečným úsekem byl takový krásný balkon, že jsem se tam mohla procházet jak po náměstí, posadit se a povolit si lezečky, ve kterých po necelé hodině lezení už zbyla jen zničená miniatura mých chodidel. Odvahu mi dodávali i turisti, kteří pod skálou pořád zastavovali a fotili si jí, protože: “To je ta skála z toho filmu!”. Jedna postarší paní mě dokonce začala povzbuzovat, že mi drží palce a že to určitě zvládnu, pořád se mi vrací, jak energicky se u toho tvářila :).

Rozhodla jsem se pro zajímavější ale i nebezpečnější spáru. Asi 5x jsem tam zkusila nalézt, ale pokaždé jsem se musela vrátit zpět na balkon… do spáry se mi nevešla helma. Takže jsem se buď mohla koukat ven a šmátrat rukou ve spáře poslepu nebo si zablokovat záda. Po poradě s Radkem jsem helmu nechala na posledních hodinách pod spárou a zkusila to bez ní. Do spáry jsem se krásně nacpala a pomalu jsem začala zvedat nohy. Šlo to pomalu, ale měla jsem z toho radost, protože jsem nacházela víc a víc možných chytů. Bohužel jen možných, protože bych se na tom asi v životě nezvedla, ale byl to pokrok od hladké skály. Konečně jsem narazila na odštěpek, za který jsem se zvedla, koleno jsem hodila do spáry a sunula jsem se nahoru vstříc krásnému výhledu. Ještě poslední chyt na druhé straně spáry a… najednou to bylo to jediné, co mě drželo na skále. Nohy mi totiž úplně vypadly ze spáry a já jsem vysela s vědomím, že se prostě nesmím pustit. Doteď si nevzpomínám, jaký stupy jsem tam našla, ale vím, že to byl nejrychleji vylezený úsek cesty.

Zděšení vystřídalo nadšení. Tak dokonalý výhled z vrcholu skály nemáte snad nikde. Bylo to úchvatné!

Založila jsem štand a začala jsem jistit Michala. Ten tu cestu vyskákal jak nic a až na část spáry jsem skoro nevěděla, že leze. Po vylezení jsme si poblahopřáli, sdělili si dojmy z cesty a ze skvělého výhledu a vydali jsme se hledat vrcholovou knížku. Jaké zklamání, když jsme zjistili, že knížky jsou jen na okolních věžích a nás od nich dělí asi 2 m nad propastí dolů. Tak nezbývalo nic jiného, než se naposledy pokochat a slanit dolů.

První slaňoval Michal a já jsem si lehla na skálu nahoře a užívala si krásného počasí.

Když jsme už byli oba dole pod skalou, začali jsme se bavit s partou lezců, kteří se chystali na stejnou cestu. Když jsem jim začala radit, kde jsou hodiny a dobrý výstupky na obhození, tak se na mě začali tak podivně tvářit. “Ale ty si to lezla na druhym, ne?”, když jsem jim řekla, že ne, tak mě pasovali na mistryni republiky v lezení na obtížnost, z tohohle omylu jsem je taky rychle vyvedla a na otázku “To už ale máš intruktorák, viď?” jsem odpověděla, že je mi teprve 16, ale to už se pánové začali chytat skály. Ale vzpamatovali se rychle a rozloučili se tím, že máme v Kralupech pozdravovat Švejka, což mě dost překvapilo, protože to tam, co já vím, Švejk stál dobrej jeden den.

 

Tak jsme s úspěchem vyrazili od skály na oběd na Hrubou skálu, ale protože jsme se chtěli pořádně najíst, museli jsme nakonec sednout do auta a popojet do Klokočských skal, kde jsme našli útulnou restauraci. Naobědvali jsme se a vydali se na průzkum.

Nejprve jsme zamířili do jeskyně Postojna, odtud k velmi zajímavé studánce a potom mezi skály, abychom okoukli pár cest, které by v budoucnu připadaly v úvahu.

Za tímto krásně stráveným dnem jsme si v hospůdce dali sladkou tečku a pak už jen sbalit věci a hurá domů!

- Áďa