Co se plánování tohoto výletu týče, tak to jsem trochu podělal. Plán vznikl už někdy vloni, kdy jsme řešili, že bychom vyrazili jeden výlet na Ortler a pak v druhé linii se řešil druhý výlet Liongratem na Matterhorn. V tu dobu mě cvrnkl do nosu nápad – proč to nespojit? Ortler je v Itošce, takže dáme ákáčko tady, pro lepší průběh přespíme nahoře v bivi ve výšce něco přes 3 300m. Pak jen přejedeme dvě, tři hoďky do Cervinie a loupnem tam Matterhorn. Pche, pohoda, pane Jahoda!

Celý rok se na párty těšíme, u píva řešíme a ladíme. Když ale přichází na lámání chleba a sestavování konkrétního harmonogramu, objevuje se ale v mém plánu vcelku zásadní trhlinka. On totiž přejezd Sulda – Cervinie není na dvě, tři hoďky, ale na celých víc než 6. V ten moment mi plán přestává logisticky lícovat, ale ještě se s ním úplně neloučím. Když vše klapne na jedničku s hvězdičkou, tak i ten ztracený den, který nám přejezd vykouzlí, se dá ještě ustát. Ztrácíme tak ale prostor pro reparát v případě nepřízně počasí.

Vyrážíme!

Kralupy opouštíme s drobným zpožděním, za to ale s velkým očekáváním. Já ulehám vzadu na sedačky Michalovy oktávky, Michal řídí, Venca naviguje. Praha – Plzeň – Regensburg – Mnichov – Inntal. Zkraje Rakouska mi Michal předává otěže a já si užívám záživnou IG-L jízdu po rakouské autobahn. Jen tak z prdele švihnu do navi cíl cesty, kterážto mě vyvádí z omylu, že je lepší jet přes Brenner a žene mě kamsi dozádu přes Nauders. No, budu jí věřit, holce elektronické. Když to říká, tak to asi bude pravda. Aspoň ušetříme škvarky za průjezd Brennerem i za taliánovu autostradu.

Do Suldy přijíždíme nad ránem. Parkujeme u dolní stanice lanovky, já vytahuju spacák a ulehám vedle auta a v tu ránu spím. Chlapi si hoví na sedačkách v autě, čemuž moc nerozumím, ale proti gustu…

Sedačka startuje v půl deváté, dáváme si proto ráno na čas. V klídku přebalíme matroš, naskočíme na lano a necháme se pohodlně vyvézt ke K2 Hütte, kde zahajujeme náš horský podnik – Venca čajem, Michal pívem a já italskou kávičkou. Z verandy očumujeme severovýchodní stěnu Ortleru a říkáme si, že to je jako docela krpál. 

Taky mrkáme na naši normálku. Nejdřív přechod na Tabaretta Hütte, to si ještě představit dovedu. Potom někam dozádu a přes hřeben na západní stranu severního hrebene. Tam už inspirace jaksi dochází, ale lidí tu chodí kotel, tak to asi nějak půjde. Ale být za nějaké 2 – 3 hodiny na Payerhütte, jak praví průvodce? Když se podívám, jak je usazená na hřebeni přímo nad námi, nějak mi to moc nesedí. Ale nic, není čas ztrácet čas. Kopeme do sebe nápoje a kopeme aj do vrtule. Jde se na věc.

Na Tabarettě jsme opravdu za chvíli, krátká zastávka, přidávám ještě jedno kafe a společně se kocháme pohledem na ledový žlab spadající téměř z vrcholu Ortleru dolů. Jako vypadá to luxusně, ale že bych to chtěl jít lízt? To teda né. Zato Venca je přesně opačného názoru a „leze“. Z chaty se traverzuje dál na sever a najednou to začíná dávat smysl. Po levé straně se rýsuje sedlo, cesta do něj je luxusní a pohodová. Od auta to vypadalo trochu jinak. Klasika.

Za sedlem pokračujeme dál stejně pohodovým terénem až k Payerhütte. Opět malá zastávečka, kafe, pívo a tak dále. Kontrolujeme čas a on průvodce nekecal. Jsme ještě krapet pod limitem. To je dobrý. Z terásky okukujeme další postup. Cesta je znatelná, nějak luxusně už ale nevyhlíží. Nahoru se už nikdo nedrápe, kdo by tak lezl na kopec odpoledne, že? Zato dolů vidíme sestupovat bezpočet skupinek s vůdcem. Plán, že vylezeme ještě dnes až nahoru a přespíme v sestupu v bivaku se začíná rozplývat. Nějaká ta únava se už pomalu dostavuje, výška začíná fungovat, chuť a odhodlání lehce polevuje.

Cesta od chaty dál už začíná být konečně zajímavá. Nedříve suťový traverz, pak krásný hřebínek a nakonec ledovcová hamtárna, na jejímž začátku je na skalní ostruze usazená bivakovací plechovka, která měla být nadcházející noc naším příbytkem. Po občerstvení se pouštíme do poslední fáze dnešního dne.

Kousek za chatou pozvolna přituhuje. Chvíli zmíněný traverz, pak pár sestupů a přelezů sedýlek, už to není jen na nohách. Zábava začíná, užíváme si to převelice. První větší výšvih přelézáme ještě bez průběžného jištění, na jednom z vrcholů, kde nás čeká další sestup do uzoučkého sedýlka a následný výstup poměrně komplikovaně vypadající stěnkou se ale pro jistotu navazujeme. Sestup je ale na pohodu a komplikovaný výstup je dobře zajištěný řetězy. Navázáním jsme ale chybu neudělali, protože za výšvihem na nás čeká hřebínek a jistící tyče a občasný borhák. V jednom místě trochu zaváháme, ale Vendys si všimne borháku nahoře ve výšvihu a je po nejistotě. Před nástupem na vrcholový ledovec nás čeká ještě jedno sedlo s následným výšvihem a už obouváme mačule.

Po sněhu se v odpoledním teplém počasí jde tak jak se jde. Únava už je cítit fest, tempo se zpomaluje. Po třetí hodině dorážíme do plechovky a přemýšlíme co dál. Michal by šel hore, já se neumím rozhodnout a Venca by to nechal na ráno. Dráždí mě myšlenka mít to za sebou a ráno ušetřit pár hodin, na druhou stranu vydat se nahoru v odpoledním horku po ledovci není zrovna to pravé. Rozum nakonec vítězí a přidávám se k Vencovi. Jdeme zevlit, svačit a spát. Zítra je taky den.

Odpoledne a večer v bivaku si náramně užíváme. Údolí pod námi jako malované, takový výhled ze dveří se nezapomíná. Na protějším svahu se klikatí známá silnice na Stelvio, mraky se po nebi honí. Nádhera převeliká, ale nic – jde se spát, ráno se brzo vstává. Budíka necháme být, vždyť se přeci vzbudíme, když jdeme spát v osm a slunko nám bude šajnit od brzkého rána do oken, ne?

Jó, prdlajs. Probouzíme se v šest, kdy už jsme chtěli být někde alespoň na půl cesty na vršek. Chachá, zase jsme to prováhali. No co, balíme jen to nejnutnější a mastíme. Teď už vážně není čas ztrácet čas.

Po ledovci to jde docela dobře, jen nad hlavou se to zdá být až skoro do převisu. Když k tomu přijdeme blíž, zjistíme, že cesta traverzuje až doprava a sérak obchází. Jediné techničtější místo horní části výstupu je brnkačka, za výšvihem už se jde po modrý sjezdovce až na vršek. Rychlost našeho postupu sice navzdory dlouhatánskému spánku není nijak závratná, stoupáme ale statečně, každý z nás ponořen do vlastních myšlenek.

U kříže povinné selfie a snídaně. Výhledy přeúžasné, počasí dokonalé. Cestou dolů potkáváme hromadu skupinek vzlínající nahoru, v plechovce balíme spacáky a všechny ty nesmysly, které jsme usoudili, že nahoře nebudeme potřebovat a pelášíme dolů, u auta jsme nějak kolem čtvrté hodiny.

Tady začíná licitování a kontrola předpovědi. Na následující den je předpověď v Cervinii luxusní, za to na vrcholový den už to taková paráda není. Brzo odpoledne většina modelů předpovídá bouřky a to se mi moc nechce. Jasný, je to sice jen předpověď a být to ony plánované dvě, tři hodinky přejezdu, tak bych to risknul. Ale trmácet se šest a půl hodiny kolem Milána na západ, tam pak za krásnýho počasí vylízt na Carrelku a druhej den z ní sešupajdit zase dolů a jet dom, to moc riskovat nechci. Nabízím proto dvě varianty – jít někam do stěn kolem Sarche nebo Arca nebo přejet pod Glockner a přeběhnout Studlgrat, kterýžto je již drahný čas v našem společném hledáčku. Charakter cesty je to podobný, jen je to o kilometr nižší kopec a když se zadaří, zvládneme výstup za jeden den. Cesta na východ je navíc zároveň přiblížení k domovu, takže i případný neúspěch bude bolet míň. Z mého hlediska samá pozitiva a sociální jistoty. Nikoli však pro oba ostatní účastníky, rozjíždí se tak rozjitřená diskuze. Chápu jejich argumentaci, ale moje zaujetí pro Matterhorn není až tak veliké, abych to lámal přes koleno. No, nakonec to tak nějak dopadlo, že jsme se vydali na východ a vzali vrabce v hrsti. Holub na střeše ale ještě pořád je a já už mám jiný plán, jak to příště udělat lépe a Matterhorn přecijen dloubnout. Ale pššt, na to je ještě čas, letos už se to kandeláře nevleze.

Přejezd do Kalsu by byl vcelku rychlý nebýt Bulhara v kamiónu, co za sebou sedmdesátkou vlekl kolonu dlouhou jak Lovosice. Nicméně aj tak se tomu stalo, že jsme po deváté vybalovali spacáky a ulehali po pár plechovčičkách vedle auta na parkále u Lucknerhausu. Večer ještě připravit baťůžky, abychom ráno nemuseli přehrabovat matroš a stačilo jen vrazit spacáky do auta, nahodit a vyrazit vstříc novým zážitkům.

Studlgrat – jedna z alpských klasik

Od Lucknerhausu vede k Lucknerhütte široká cesta, jdeme hore pohodovým tempem, čas nás úplně netlačí, není třeba se uhnat hned zkraje. I tak nám to ale odsejpá a u Studlhutte jsme za hodinku a půl. Dostatek časoprostoru nám umožní společně s hotelovými hosty posnídat z bohatě prostřeného stolu. Na Studlgrat se vydáváme jako skoro poslední skupinka. Před námi už jich pár šlo, včetně jedné české.

Stoupání od chaty jde dobře. Ještě před  Schere ale začínají zbytky sněhu, tak volíme ústup do hřebínku s tím, že půjdeme přes Luisienkopf. No to vám byla zase jednou blbost. Teda ne že by to nešlo, ale naše lenost nasazovat mačky byla potrestána popolejzáním, oblejzáním a slejzáním v takovym divnoterénu. Žádná velká zábava, čas nám to nijak neušetřilo (naopak) a nakonec jsme stejně na pár posledních metrů mačky nasadili a kousek po ledovci šli.

Na začátku Studlgratu je údajně několik nástupových variant, tak jsme si tak říkali kudy jako že máme jít. Načež nad sebou zaslechneme libozvučnou češtinu, kdy horský vůdce pobízí své klientky, aby oblezli věžičku, že za ní už je to zase pohoda. Ha, říkám si. Gájd to má zmáklý, táhne tam za sebou ženský, to bude ono. Pověsíme se mu na záda a nemusíme řešit kudy kam. A tak se i stalo a za 15 minut už funíme na záda české skupince. Proběhne krátká společenská konverzace a stoupáme společně hore. Náš parazitismus se ukáže jako efektivní způsob postupu. Máme čas se kochat a svačit a nemusíme špekulovat jestli zleva nebo zprava.

Zprvu se jde hřebenem úplně krásně, jištění plně dostačující, tu a tam konopák. Jdeme průběžně a v pohodě, většinu času ve stínu na západní straně hřebenu a užíváme si to. Zhruba v půlce dojdeme několik zaseklých skupinek, které blokuje polská trojčlenka, která se snaží zlézt horu expedičním stylem štand-štand. Nerad bych se vzdal luxusu nechat se vléci Šimonem a jeho dámami, houkám na kluky vzadu, že nezastavujeme, jenom přibrzdíme. Oblezeme všechny zašprcnuté a postupujeme nahoru. Polka na předním štandu nás zprvu pouští, když si to k ní přihasí pátý drzoun, bouchnou jí saze a začíná závodit. Nic naplat, byli jsme rychlejší a manévr dokončili a dobře jsme udělali. Výše bylo možností na výměnu pozic už míň a míň a představa, že čekáme, až polácí přelezou klíčovou plotnu mě nijak extra nelákala.

Ve zmíněné plotně jsme se ale krapet zasekli všicí. Není to nic extra těžkého a je to i dobře odjištěné, ale začíná to trochu silovějším výšvihem přes konopák, pak techničtějším nalezením do plotny a pak už pohoda. No, za mokra to asi žádný med nejní. Tak jak jsme my nevydrželi čekat za polskou expedicí, tak nevydržel za českou expedicí čekat rakouský sólista, který se jal dámy před námi předbíhat přímo v oné exponované plotně. Na to se dívat nedalo, každou vteřinu jsem ho viděl, jak šustí dolů. Naštěstí nesešustil, dámy úspěšně předlezl a zmizel někde před námi.

Po plotně nás čekalo už jen pár traverzů a výšvihů, nic zásadního a dříve nepoznaného. Občasné lezení tak za II, jen jedno vysněžené místo mě moc nepotěšilo. O nic zásadního ale nešlo a netrvalo dlouho a už se nad námí leskne zlatavý gipfelkreuz.

Vrcholové opojení probíhalo navzdory předchozí periodě neustále jasného počasí kupodivu ve stylu šedobílého ničeho. Ale co, kdo je tady kvůli výhledům? Támhle někde je Pasterze, támhle Ködnitzkees, támle Franz-Josef Höhe. Kdo nevidí, nechť zapojí představivost. Pár společných fotek, pokec s českou skupinkou, sváča a jde se dolů.

Sestup normálkou už se nesl ve znamení průchodu Václavákem. Nejedna skupinka ještě stoupala hore, nemálo skupinek už sestupovalo dole. Sestup komínem z hřebene na ledovec byl ještě poměrně značně vysněžený, sníh byl těžký a mokrý. To mají moje kolena ráda, to si vždycky užívám plnými doušky. Netrvá ale dlouho a už sedíme na zápraží u Erzherzog-Johann-Hütte, doplňujeme tekutiny a balíme matroš. Necháme si jen sedák a čakan na Ködnitzkees.

Dál už asi není moc co dodat, po páté už jsme zase dole na parkovišti u auta a chladíme ucaprtaná chodidla v potoce.

Horám zdar!

- r.