Kousek pod skalní ostruhou nás vyhnala bouřka a prostor na reparát druhý den už nebyl. Vydali jsme se tam proto pak znovu. A ani to nedopadlo. Počasí bylo opět na prdlačku, ale se vzdát nechtěli. Naše odhodlání nakonec zlomila sympatická chatárka, která pronesla něco v tom smyslu, že nechápe, proč tolik Čechů míří zrovna na Mösler. Takovej ošklivej kopec doslova řekla, ať že prý se na to vydlábnem. Moc sněhu, mraky se honěj, bouřka hrozí. Tak jsme ji poslechli.

Poslední útok proběhl letos na sklonku června. S ohledem na nedostatek volného času jsme s Michalem vymysleli parádní režim – za 30 hodin z Kralup na kopec a zpátky. Tak se stalo, že v pátek šest večer valíme s Michalem a Kubou směr Zillertal a před půlnocí v sobotu už ulehám do pelechu doma v Kralupech s kopcem v kapse.

Že to bylo na pohodu úplně říct nemůžu, že to bylo úžasný ale naopak jo. Cesta pohodová, Michal to utáhl zase celé a ještě před půlnocí vytahujeme spacáky na parkále u přehrady a jdeme spát. Budík na nějakou třetí hodinu ranní, tak šup pívo na dobrou noc, zavřít oči a spát.

Budík je neúprosný. Tak teda do bot, baťůžek na hrb a mastíme. Michal štrádovat umí a nacvičený režim – vylez, obuj se a běž ale trochu zaskočil Kubu. Na jeho ranní rituály prostě nezbyl prostor a než se nadál, už jsme svižným tempem ukrajovali první metry.

Co nevidět jsme za přehradou a stojíme pod hangem. Rychlá snídaně, sundat zbytečné vrstvy a hybaj hore. K chatě přicházíme také v čase více než slušném, zakousneme něco malého, necháme pár zbytečných drobností v depu a pokračujeme v krasojízdě.

Výškové metry přibývají a začíná se objevovat únavička. Sněhu je poměrně dosti, takže do maček naskakujeme ještě drahně pod ledovcem. Cesta po sněhu je taková dvojaká. Na jednu stranu to poměrně odsejpá, na stranu druhou je to úmorná nuda. Úsek naštěstí není nijak dlouhý. Pod skalní ostruhou zvažujeme co s načatým večerem. Většina skupin, které vyrazili chviličku po nás po noci strávené v pohodlí chaty (jak jinak, kdo by se taky jebal nahoru na jeden zátah, že?) se pouští do sněhového žlábku, my volíme skalní variantu vlevo. V půli kopce se obě cesty jak vidno spojí a my si aspoň užijeme víc skály.

Problém Möseleru netkví ani tolik v technické náročnosti, ale spíš v tom, že je to kopec značně rozsypaný. Nic moc nedrží pohromadě, o výstupu v pěkné skále se moc mluvit nedá. Nahoru to ještě docela šlo a až na jeden kufírek a nepříjemnou plotnu jsme moc nezaváhali. Cestou dolu to pak bylo krapet zajímavější.

Zhruba ve výšce 3 200m nám ale začíná trochu váhat Kuba, o kterého se pokouší malá vejškovčička. Průběh vcelku typický – dýchavičnost, bolest hlavy, nechutenství a iracionální úvahy. Po skále to ještě šlo, jak jsme se ale dostali na vrcholové plató, byla Kubova únava už docela limitující. Kuba je ale bojovník a ač pomalu, tak jsme těch pár posledních metrů urvali.

U kříže si dal čokošku a Michalovy párky s houskou a když jsme sestoupili pár metrů, byl už zase jako rybička. Inu, převýšení z Prahy na Mösler za pár hodin spojené s nevyspáním z nočního přejezdu s nejedním zamává.

Sestup probíhal tak jak jsme cestou hore očekávali. Žádná hitparáda, ale nějak to šlo. V chalupě dáváme Apfelsaft mit Wasser und GuSu. Moc se ale nezdržujeme a pelášíme dolů. V autě už pak jen vedeme hrdinské proslovy, jak je to skvělý model výletu – přijeli, vylezli, zmizeli! Horám zdar!

- r.